Můj příběh se začal psát na začátku roku 2015, kdy jsem prodělala levostrannou trombózu žilních splavů. Zjednodušeně řečeno, ucpaly se mi cévy odvádějící krev z hlavy a ta se mi v hlavě začala hromadit.

Po několikatýdenní hospitalizaci v ústecké nemocnici, kde mi lékaři tamních oddělení zachránili život a pomáhali mi s rehabilitací i následné měsíce, jsem si pomalu začala uvědomovat, že to asi nebude až tak ok, jak jsem si namlouvala. Sice jsem se z ležícího pacienta stala opět mobilní, ale oči se do normálu již nevrátily.

Díky lsti mých blízkých a lásce ke psům jsem se dostala do Střediska výcviku vodicích psů v Praze s tím, že pomůžu vychovat budoucího vodicího psa. To se však nekonalo a mé prozření bylo ještě větší… Zkusila jsem si, jaké to je, jít s vodicím psem a zamilovala se. Od té chvíle jsem věděla, že ačkoli nepomůžu pejska vychovat, pro mě líp, nebudu ho muset vrátit, budu mít svého parťáka.

V tu chvíli se mi změnil život… Aron byl úžasný PAN PES. Díky němu jsem poznávala spoustu nových lidí, dostala jsem se do okruhu nových fajn človíčků, kteří mi ukázali, že ačkoli nevidí nebo jako já, vidí špatně, život tím nekončí… ba naopak… život prostě jde dál.